Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zakarpatská Ukrajina 22. – 30. 8. 2010

15. 9. 2010
 
Nápad se zrodil asi tak půl roku zpátky, kdy jsem si přečetl několik cestopisů od kamaráda. Tato fáze byla ale pouze snění. Na Ukrajinu? Proč bych tam měl jezdit, co tam uvidím, tohle všechno jsem slyšel od lidí, kterým jsem to navrhnul. Ale postupem času se začal krystalizovat plán, že bychom mohli vyrazit do Podkarpatské Rusi a podnikat krásné výlety do hor, poznat zdejší obyvatele a hlavně si užít pohodový týden v přírodě. Nakonec jsem zbyl pouze já s Vojtou, který byl jako jediný schopný říct: „Jo, určitě půjdu, tohle bude super výlet.“
 
 
 
1. a 2. den
Den se se dnem sešel a nám zbývalo do odjezdu pouze sedm dní. Měli jsme společně ještě jednu akci na Orlíku, tudíž nám na pořádnou přípravu zbyly pouze dva dny. Neměli jsme mapy, nevěděli jsme, kam půjdeme, jak přesně dojedeme, ale už jsme aspoň měli koupené jízdenky do Košic. V den odjezdu jsem ještě narychlo tisknul mapy z internetu, protože jsme nějak zaspali, a v sobotu už jsme opravdu nic kromě jídla sehnat nemohli. Kolem šesté hodiny večerní jsem dorazil k Vojtovi domů, kde jsme vyházeli všechno nepotřebné na hromadu. Vzali jsme jen to nejnutnější a i tak měly naše batohy váhu 22 kg bez vody a s pohorami na nahou. Večer jsme ještě hledali na internetu poslední informace, kam všude bychom se mohli podívat. Vojta se ještě rozloučil s přítelkyní a já od ní dostal rozkaz, abych ho tam opatroval. V tu chvíli jsem si říkal, jestli to nebude spíš naopak, protože Vojta je mnohem větší horal než já. Kolem jedenácté vyrážíme na Hlavní nádraží, odkud nám jel v 0:24 vlak do Košic.
 
Když jsme dorazili k nástupišti, kde už čekal náš vlak, marně jsme hledali vůz číslo 363, kde měla být naše lůžka. Průvodčí z jiného vagónu nám řekl, že lůžkový a další tři obyčejné vagóny připojí hned poté, co dorazí z Plzně. Vlak, který je měl přivézt, se ale opozdil. Nám to naštěstí nevadilo, protože jsme měli v Košicích na přestup něco kolem tří hodin. Když připojili náš lůžkáč, mohli jsme jít dovnitř. Já jsem sice při nastupování vstoupil pravou nohou, ale tak nešikovně, že jsem si zarazil železný stupínek až bůhví kam do kolene a následkem toho jsem paní průvodčí dával lístky se slzičkami v oku. V „trojlůžáku“ jsme byli s jedním pánem, který jel do žilinských lázní. Vypadal seriózně, a tak jsem se tam ani moc nebál o věci, to spíš on musel mít z našeho plánování cesty hlavu jako balon. Nechtěli jsme ho rušit moc dlouho a tak jsme také zalezli brzo na kutě. Zaposlouchal jsem se do příjemného rytmu TDM-TDM-TDM-TDM a usnul jsem jak malé dítě.
Ráno mě vzbudil náš spolucestující, když vystupoval v Žilině. Za oknem bylo krásné mlhavé ráno a já už měl takový ten příjemný pocit, že prožijeme nádherný týden. Do Košic jsme už dorazili na čas v 10:02. Byli jsme se raději ještě podívat na autobusovém nádraží, které je hned vedle vlakového, na odjezd našeho autobusu do Užhorodu. Podle internetu měl jet ve 12:40. Když jsme se ujistili, že spoj jede, jak má, šli jsme si koupit nějaký chleba, pití a sednout si do nedalekého parku.
Už při výstupu z vlaku se mi tohle město nelíbilo. Člověk aby se skoro bál někomu pohledět do očí. V parku mají krásný altánek, který mi připomněl film Páni kluci. Jak na konci uděloval školní inspektor knížku nejlepšímu žákovi ze třídy a děti tu měly secvičenou hru. Když jsme už konečně seděli v parku na lavičce, tak nějaká pochybná osoba, co ležela před chvílí na lavičce kousek od nás, začala křičet na romského kluka, že až ho znovu potká, tak ho zabije. Druhou scénu nám sehrála paní, která venčila malého neposlušného psa. Ten běhal všude, jen ne tam, kde panička chtěla. Zrodila se z toho vtipná scénka, když se pes rozhodl běhat kolem druhé pejskařky a paní ho pronásledovala stále dokola. Vypadalo to jako scénka z nějakého amerického „velkofilmu“. Každopádně bych chtěl té paní tímto poděkovat, že nás pobavila tak bravurním způsobem.
Když už nás to v parku nebavilo, vrátili jsme se zpět na nádraží k nástupišti, odkud jsme měli odjíždět. Těsně před odjezdem nás poprosila jedna holka, Natasha, jestli bychom jí nepohlídali batožinu, že si musí ještě odskočit. Říkali jsme si, že vypadáme asi dost důvěryhodně, že nám svěří svoje věci, ale jak se později ukázalo, ona byla opravdu bezstarostná. Přijel stařičký Ikarus s promáčklou střechou, vystoupili dva Ukrajinci, naházeli nám batožiny dolů, řekli si o 8 eur. Natasha to usmlouvala na cestu zadarmo, že už prý nic nemá, k mému překvapení jí to opravdu prošlo. Uvnitř nám dali formulář, který musíme vyplnit a na hranicích odevzdat.
Cesta byla poměrně příjemná, protože jsme se bavili s Natashou a nějakým Švýcarem, který cestoval také do Užhorodu. Autobus do kopce funěl, po rovině sotva jel a z kopce se málem rozsypal, ale na hranice jsme dojeli a nebyl žádný problém. Průjezd přes hranice byl rychlý a my mohli zanedlouho zkoumat Užhorod zblízka. Po příjezdu na avtovokzal jsme se rozloučili se Švýcarem, který měl už zajištěn odvoz od rodiny, do které jel, a my mohli s Natashou vyrazit na vlakové nádraží, kde jsme si museli směnit hřivny a získat lístek do Volovce. Hřivny se nám podařilo směnit za eura u dročkářů před nádražím za normální kurz 10 hřiven za 1 euro. Teď už stačilo sehnat spoj do Volovce. Naše cesta až do Užhorodu byla naplánovaná, ale z Užhorodu do Volovce to bylo ve hvězdách. Po menším dohadování u pokladny jsme se dobrali k výsledku. Zaplatili jsme cca 35 hřiven a mohli si v klidu prohlédnout nádherné vlakové nádraží, které by mohla závidět kdejaká západní země.
Náš vlak jel až za necelé dvě hodiny. Při čekání jsme byli svědky nemilé události. Tři děti si hrály, pobíhaly kolem a jedna holčička upadla nešikovně na kovovou konstrukci laviček a rozsekla si obočí. Vyndali jsme lékárničku a snažili se nějak pomoci, ale naštěstí dvacet metrů od nás byla otevřená lékárna, kde chudinku holčičku ošetřili profesionálně. Bylo to takové nemilé, ale naštěstí ještě než jsme odjeli, tak holčička už byla v pořádku, prý to nebylo vážné, pouze to tak na první pohled vypadalo.
Vlak už byl připravený a Natasha se rozhodla, že pojede s námi a dorazí až do Oděsy, kde má nějaké příbuzné. Její plánovaný spoj jel totiž až zítra kolem poledne. Museli jsme na ni chvilku počkat, protože si poprvé chtěla koupit jízdenku. Ani nás moc nepřekvapilo, když přišla bez lístku. Že prý je dražší, než kolik peněz měla u sebe. Tak se prý pokusí průvodčímu dát méně a snad jí pustí. Nevěřil jsem, že jí to projde, ale prošlo. Snad také díky tomu, že v každém vagónu je jeden průvodčí, snad kvůli tomu, jaké dojemné scény dokáže vytvořit, jen aby nemusela platit plnou cenu. Ona jela až do Oděsy za pouhých 90 hřiven, což je 225 Kč za 1000 km jízdy. Neuvěřitelné!
Hned po nástupu do vlaku mě zaujal jeho systém sedaček. Po jedné straně byl stoleček se sedačkami, který se mohl rychle přeměnit na lehátko, a nad ním bylo další, které se dalo využít jako odkládací prostor. Na druhé straně bylo lehátek hned šest a pod spodníma byl perfektní úložný prostor. To co tam máte, vám určitě nikdo neukradne, tedy pokud nespadnete z postele. My jsme měli prostor ve větší části, kde si k nám přisedl ještě jeden kluk, který měl stejnou cestu s Natashou do Oděsy. Začínala mu tam škola, kde se učil na námořníka. Cesta nám ubíhala opravdu rychle, říkali jsme si, jak se co řekne rusky, ukrajinsky, česky, ale došlo dokonce i na japonštinu. Natasha nám vyhrávala na kytaru, u které jí chyběla jedna struna, kterou utrhl nějaký dežo v Praze, když jí chtěl předvést, jak umí hrát na kytaru on. Když jsme se začali blížit do Volovce, začali jsme pakovat všechny věci do batohu a naši dva noví kamarádi se s námi šli rozloučit. Dojeli jsme na čas ve 21:14 kyjevského času na nádraží do Volovce. Natasha se nám ještě zeptala nějakého pána, jestli neví, kde bychom si tu mohli rozložit pelatku. Poslal nás rovně a doleva. Byli jsme rádi, že víme aspoň trochu směr. Rozloučili jsme se jako dobří kamarádi, popřáli dobrou cestu, vlak odjel a my zůstali samotní na nádraží.
Vůbec jsme netušili, kam dojdeme, ale vyrazili jsme směrem, co říkal pán. Koukali jsme po nějakém dobrém místě, ale v té tmě nebylo nic vidět. Potkali jsme nějakou babičku, která se chovala, jako kdybychom tam nebyli, ale ona moc dobře neslyšela. Pak nás poslala stále po hlavní cestě. Když už nám přišlo, že to asi moc dobře nepůjde, tak na nás zavolal někdo zezadu. Posvítil jsem tím směrem a tam stála stařičká paní a ptala se nás, co tu děláme. Moc jsme si nerozuměli, evidentně s někým, kdo nepracuje v Česku, se moc dobře domluvit nedá. To nás také trochu rozrušilo, protože jsme si mysleli, že se tady s každým běžně domluvíme. Ale po pár minutách jsme jí vysvětlili, že chceme spát ve stanu a jestli by to nešlo u ní na zahradě. Zavolala ještě syna a dva vnuky. Nějak jsme se představili, klukům jsme dali bonbony a začali jsme stavět stan. Ještě než jsme ho dostavěli, tak si nám bábuška (jak si sama říkala) řekla přímo o peníze, že ať si nemyslíme, že to prý u nás nefunguje stejně. Byl jsem na tuto variantu připravený, ale naivně jsem si myslel, že jsme narazili na hodné lidi bez postranních úmyslů. Dal jsem jí 20 hřiven. Než jsme ulehli, tak jsme museli sesbírat popadaná jablka, která byla pod naším stanem a nepříjemně nás tlačila do zad. Doklady a peníze jsme si dali raději k sobě, protože jsme si nebyli úplně jistí, zda nemají nějaké zlé úmysly. Ale jakmile jsem zalehl, tak se mi v hlavě začali míhat myšlenky, zda byl můj první dojem správný. Třeba tu opravdu nemají práci, musí vydělávat na děti a domácnost. Nevím, tak nějak se to ve mně všechno přelo, až jsem raději usnul, abych zbytečně moc nepřemýšlel.
 
 
 
3. den
 Ráno jsme se probrali do příjemného sluníčka. Podle Vojty prý přišlo v noci více lidí, já to ale ani nezaznamenal. Ale asi to byla pravda, přišel nás totiž přivítat další syn s manželkou. Ukázali nám čerstvě narozená štěňátka, která vypadala opravdu krásně, a hned zase někam odběhli. Poprosil jsem bábušku, jestli by nemohla všechny svolat, že bych si je rád vyfotil. Ona všechny s radostí zavolala a dokonce i manželka jednoho syna, která se zdráhala, tak po opětovném prošení přišla. Poté jsme se dali do balení stanu. Vše šlo rychle a já začínal mít dobrý pocit, že ti lidé nebudou zas až tak moc zkažení. Jenže v tu chvíli začala bábuška žadonit o dalších 10 hřiven. Pro nás je to pouze jedno pití z automatu, ale mně v tu chvíli šlo o princip (ano, zase ten princip, kterým se každý ohání). Vymlouval jsem se, že jsme vyměnili málo peněz, že nebudeme mít na jídlo, a tak se bábuška trochu zklamaně stáhla. Vojta byl taky pro, abychom jí už nic nedávali. Jenže jsme řešili problém s vodou. Nabrat u nich nebo nabrat až ve Volovci? Nevěděli jsme, zda mají vůbec nějakou vodu tady, nebo berou z potoka. Rozhodli jsme se, že se zeptáme u nich. V nejhorším případě bychom jí někde vylili. Byli moc ochotní, a tak šel Vojta nabrat osm litrů vody do zásoby k nim do baráku. Mezitím jsem zůstal pouze s bábuškou. Nějak se ve mně hnulo svědomí a dal jsem jí těch 10 hřiven, co chtěla. Přeci jen se mohla na nás s vodou už klidně vyprdnout, ale neudělala to. Ještě mě prosila, abych nezapomněl a poslal fotky. Oni opravdu nebudou až tak prvoplánoví, jak jsem si myslel. Pouze tu mají opravdovou nouzi. Moje pocity byly právě jako na horské dráze, nedokázal jsem se zorientovat a udělat logický úsudek, co si o nich myslím. Když přišel Vojta, tak jsme se s nimi rozloučili, dali děckám zase bonbon a vyrazili do města. Když se později Vojta dozvěděl, že jsem jí dal další peníze, tak z toho neměl moc radost, ale myslím, že na tom byl s pocity asi tak trochu jako já. Jinak z vyprávění od Vojty vím, že v baráku neměli nic kromě plesnivých stěn. Prostě takoví bezdomovci se střechou nad hlavou.
V centru jsme zkoušeli po všech krámech, hotelích i lidech sehnat mapu neboli karticu, ale nikdo ji nikde neměl. Na nádraží žebraly dvě hodně staré žebračky, které šly ale velmi rychle odpálkovat. V jednom mahazýnu nás oslovil anglicky nějaký Ukrajinec a sdělil nám, že tady asi žádnou mapu neseženeme. Tohle nás vystresovalo ještě víc, protože jsme si s sebou přivezli pouze pár map vytištěných z internetu, které nebyly nijak podrobné, a hlavně jsme nevěděli, zda vůbec odpovídají realitě. Poděkovali jsme a zkusili jsme ještě štěstí s pánem, který přijel v autě s brněnskou espézetkou. Když jsme ho zastihli, představil se nám jako Michal, Ukrajinec přistěhovaný do Čech. Ale mluvil velmi dobře česky a tak jsme se ho zeptali, kudy na vodopád Šypot, Veliký vrch a jiné věci, které nás zajímaly. Poradil nám cestu po hlavní silnici, nabídl nám, že nás sveze, ale my to odmítli. Přece se nebudeme vozit, když tu jsme kvůli chození.
Ale ouha, to jsme neměli dělat. Bylo kolem třiceti stupňů, šlapali jsme po rozpálené asfaltové silnici, neušli jsme ani dva kilometry a já toho začínal mít plné zuby. Ale jen co jsme podešli most a kousek za ním se smočili v řece, začala být cesta hned veselejší. Viděli jsme zajímavější stavby, různé lidi a celkově to už více připomínalo tu krásu Ukrajiny, která je všude opěvovaná. U jednoho strmého srázu jsme viděli dvě staré babičky, tahající stejně veliké balíky sena, jako byly ony samy. Po nějaké době jsme narazili na barák, na kterém bylo napsáno information. Trochu nám bleskla naděje, že by mohli mít mapu, ale po dovolání se, přišla paní, která neuměla ani trochu anglicky a karticu ani nic jiného neměla. Jediné kloudné z tohoto baráku jsme měli, že do Prahy to máme přesně 1312 km, jak ukazoval rozcestník. Poté jsme se zastavili v prvním mahazýnu, kde jsme něco kupovali. Prodavačka nám našich osm hřiven sečetla na kalkulačce a my chvilku poseděli ve stínu na lavičce.
Při další zastávce u suvenýrů nás předběhl pán, který vedle sebe vedl kolo, poté jsme ho předběhli my, pak zase on nás, a tak jsme se s ním dali do řeči. On jde také z Volovce, ale ještě dále než my. Udělali jsme velmi dobře. Řekl nám, že po silnici by to bylo dalších asi osm kilometrů a že on zná zkratku, kterou budeme v Pylypci pouze za čtvrtinovou kilometráž. Cestou zastavil u studánky, kde se napil, a my po chvilce váhání, zda pít nebo ne, jsme udělali to samé. Voda byla krásně osvěžující, nasládlá a ledová. U této studánky jsme potkali cyklistu, který taky cestoval a měl hroznou potřebu se začít s někým bavit. Přeci jen mu asi chyběla nějaká komunikace, když jezdil sám. My mohli po chvilce pokračovat asi kilometr k odbočce, kde jsme se s naším „průvodcem“ rozloučili a šli štěrkovou cestou na kopec, odkud se nám naskytl překrásný výhled do krajiny. Tak malebno jsem už dlouho neviděl. Jejich malá úhledně zarovnaná políčka, nasušené seno na kůlech a k tomu kýčové beránky na obloze, prostě krása. Po dlouhém kochání jsme se začali kutálet dolů k vesnici.
Už z dálky nás zaujala pěkně vyhlížející restaurace a jedna velká mapa, kde by mohly být další trasy a cesty. U tabule s mapou nás zase vítal cyklista samotář, který na nás vychrlil znovu několik mouder, a my začínali mít jeho horlivosti poněkud po krk. Čím mě ale překvapil, bylo, že vytáhl mapu, na které nám chtěl ukázat, kde stojíme. Po mojí otázce, zda by nám jí neprodal, chvíli nechápal, ale po zopakování pochopil a řekl si za ní pětadvacet hřiven. Cenu bych akceptoval asi jakoukoliv, ale tahle mě mile překvapila. Poté nám chtěl ukázat odbočku na Šypot, a když se tam s ním šel Vojta kouknout, tak ho prý tahal do hotelu, který je jeho známých, a že nás ubytují za malý peníz. Než ho Vojta konečně přesvědčil, že nechceme spát v hotelu, ale v přírodě, tak mu to trvalo notnou dávku času. Když se vrátil, rozhodli jsme, že zajdeme do restaurace, dáme nějaké pití a vymyslíme další trasu.
Měli jsme dost času, bylo něco kolem třetí odpoledne a my měli v plánu pouze vodospád. Sedli jsme si nad mapou, dali si sladkou pepsi-colu na doplnění energie a chvíli diskutovali. Poté si k nám přisedl pán a ptal se, jestli jsme z Česka. My že ano, z Prahy. On nám začal vyprávět, jak pracoval čtyři a půl roku v  Českém rozhlase. Dozvěděli jsme se, že s bráchou, který si k nám po chvíli přisedl také, jsou majiteli restaurace a novostavba vedle bude hotel. Druhý brácha jezdí do Česka stále. Vždy na půl roku pracovat a půl roku maká na Ukrajině na jejich hotelu. Poradili nám, jak máme jít dále, nabídli nám, že bychom mohli přespat na stavbě, ale my jsme chtěli spát někde u vodopádu v přírodě. Proseděli jsme u nich skoro celé tři hodiny, a tak byl čas vyrazit. Ještě jsem koupil nějaké sladké pečivo na snídani.
K Šypotu to byl necelý kilometr a po prašné cestě proudila samá auta. Nechápal jsem, proč nemůžou udělat nějaké záchytné parkoviště v centru a tuto cestu nechat už pouze pro pěší. U vstupní brány jsme zaplatili 2 hřivny za vstup na osobu a vykročili jsme přes lávku, odkud vedla cesta nahoru k vodopádu. Cestou nás překvapilo, jak je tento areál zařízený. Mají zde místa na spaní, koše, ohniště a také malé přístřešky, ve kterých by se dalo nouzově přespat.
U vodopádu to bylo nádherné. Byl vysoký asi tak deset metrů, ale bylo tam na můj vkus moc lidí. Hlavně se mi pletli do fotek. Rozhodl jsem se, že si políčka filmu nechám na ráno, kdy by tam nemusel být celý národ a já bych si mohl v klidu připravit provizorní stativ z kamenů. Šli jsme zpátky na vyhlídnuté místo za říčkou, kde byla krásná rovinka na stan a kde jsme byli krytí ze dvou stran a vše včetně ohniště, vody a odpadkáče (to je na Ukrajině poměrně vzácná věc) jsme měli na dosah. Začali jsme tedy stavět stan, vařit a hledat nějaké dřevo, protože to by byl přece hřích neudělat si ohýnek. Našli jsme si také hezká polínka na vyřezávání lžičky, abychom měli co dělat o dalších večerech. Do desáté jsme vyřezávali, povídali u ohně a koukali na měsíc, který okolní stromy rozzářil, jako kdyby na ně někdo svítil reflektorem. Jelikož už jsme byli ospalí, tak nám nezbývalo nic jiného než uhasit ohýnek a lehnout si, přece jen jsme nechtěli podcenit pořádné odpočinutí. Zejména po náročném dni chození po silnici. Chvíli nám přišlo, jako kdyby pršelo, ale byla to pouze zvláštně šumějící voda, která připomínala kapky deště, a tak jsme mohli v klidu usnout.
 
 
 
4. den
Do dalšího dne jsem se chtěl probudit brzo. Jít se v klidu vykoupat a hlavně vyfotit vodopád bez lidí. Ani jedno se mi nepovedlo, probral jsem se kolem osmé a to už chodily hloučky turistů. Takže z pořádného koupání nic nebude. Na focení jsem se vydal hned, aby mi tam nepřišlo ještě více lidí, než by bylo záhodno. Chvilku mi trvalo, než jsem si našel místo, postavil jakýsi stativ z kamenů a pak jsem musel čekat, až všichni odejdou. Naštěstí to netrvalo dlouho a fotka mohla vzniknout. Hned poté se k vodopádu nahrnul zájezd a bylo po focení, rozházel jsem svůj stativ do okolí a šel jsem vzbudit Vojtu, který se přes noc moc nevyspal. Při snídani se kolem nás motala samotářská fena, ale naštěstí nebyla nijak agresivní ani vlezlá. Měla z nás stejný respekt, jako jsme měli my z ní.
Ještě než jsme začali stoupat do hor, chtěli jsme se stavit v restauraci nabrat vodu a koupit nějaké housky. Vzali jsme si zase colu, abychom nabrali nějakou energii na výstup. Mezitímco jsme se vystřídali na záchodě, všimli si nás místní kluci. Vyptávali se, odkud jsme, jestli nejsme parašutisti, a hlavně žebrali o colu a hřivnu. Před odchodem jsme zbytek coly měli, tahat se nám s ní nechtělo, vodu jsme měli a vyhodit jsme ji taky nechtěli. Dali jsme jí tedy klukům a odešli.
Odtud naše cesta vedla k lanovce, ale ne k pokladně, nýbrž nahoru pod lanovkou. Mohli bychom si zaplatit 25 hřiven za cestu, ale když už tu jsme, tak proč jezdit jako ostatní. To jsme ale ještě netušili, že cesta nahoru bude opravdu strmá. Chvíli to bylo jako po schodech, ale pak byly zase úseky, kde se dalo trochu odpočinout. Vede zde i nějaká serpentina, ale to by bylo zase zbytečně oklikou, a tak jsme pokračovali kolmo vzhůru. Nevím, co si o nás museli myslet lidé sedící na lanovce, ale v momentě stoupání mi to bylo jedno. Po cestě jsme potkali pouze jednu rodinku, která si šlapala dolů z lanovky. Ptali se nás na něco ve smyslu, proč nejedeme lanovkou. Když jsme jim odpověděli, že se rádi projdeme, tak prohlásili nějaké slovo, kterému jsme ani jeden nerozuměli. Nejspíše to bylo něco jako „blázni“. Bylo vedro, a když jsme došli k horní stanici lanovky, tak jsme mohli svá trika rovnou ždímat. Chvilku jsem pozoroval, jak si nás lidé, kteří dorazili lanovkou, s velkým zájmem prohlížejí, ale pak mě spíše zaujali bikeři a parašutisti, kteří si chystali své nádobí na sjezd a létání.
My jsme po malé svačině vyrazili do hor, pryč od lidí. Bylo nám jasné, že čím budeme výše, tím méně bude civilizace a tím více pohody a klidu. Nechtěli jsme zrovna na Ukrajině zažívat nějaké davové akce, jako je třeba výstup Obřím dolem na Sněžku. Čekal nás první vrchůlek, který byl vysoký 1516 m n. m. Po cestě mě překvapilo velké množství hořců, které rostly všude kolem nás. Nahoru jsme došli, ale byl to takový předvrchol, od kterého se dalo dostat všemi směry výš a výš. Na jednom obzoru byly vidět tři stany, které při bližším zkoumání dalekohledem vypadaly jako nějaké polární. Ale při tom větru, který tu byl, se ani nedivím, trochu jsem se bál, jestli to tu náš levný stan vydrží. Vydali jsme se směrem na Veliký, nebo jak říkají místní Samotný vrch. Ten má 1598 m n. m. a je to jeden z nejvyšších vrcholů místní poloniny Boržavy. Přibližně na půli cesty bylo jakési malé jezírko nebo pramen. Vypadalo to, že zde bývalo mnohem více takovýchto zásobáren vody, ale vše vyschlo. To jsme se ostatně zanedlouho dozvěděli od jednoho sběrače borůvek, se kterým jsme se dali do řeči při vaření oběda. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že stavěl v Praze metro a že medvědi jsou o pár set výškových metrů níže. Poté jsme se najedli a ještě si zanadávali na Čechy, kteří tu po sobě nechali nějaké odpadky typu májka, staropramen a další. Myslím, že zdejší příroda si takovéto zacházení opravdu nezaslouží!
Pod Velikým vrchem nás zaujala skupina asi pěti lidí, kteří šli dolů, a my mysleli, že bychom se mohli pozeptat na místo k přespání. Čas pomalu kvapil a vítr pěkně foukal, takže jsme museli hledat dobré místo v závětří. Bohužel se ukázalo, že to nebyli turisti s batohy, ale Čeští motorkáři, kteří si to svištěli dolů pěkně rychle. Pouze jsme je pozdravili, ale nebylo to nic srdečného jako s turisty. Přišlo mi, že se sem vůbec nehodí. Ale to už nás od vrchu dělilo pouze pár desítek výškových metrů.
Rozhled z vrcholu byl nádherný, byl sice silný opar, na fotky to moc nebylo, ale výhledu to nebránilo. Byl to náš první a zároveň nejvyšší vrchol, který byl naplánovaný na cestě. Nebyli jsme zde ale sami. Byl tu s námi i takový trochu podivín, který nechtěl být v rozjímání rušen, a hned co jsme dorazili, tak odešel rozjímat na druhou stranu. Po půl hodině odpočinutí a pokochání se na Samotném vrchu nás čas tlačil dále. Museli jsme si najít nějaké místo k utáboření, které bude v závětří a nebude hned u cesty.
Při sestupu jsme potkali Čechy z Valašského Meziříčí. Moc nám nepomohli v hledání místa, ale alespoň jsme si hezky popovídali. Ještě je za nimi prý jedna skupina, která ale zůstala na vrcholu Plaj a dál za nimi už prý nešla. Rozloučili jsme se, popřáli jsme dobrou cestu a dali se na sestup. Když už jsme byli dole zase na výšce hřebenu, potkali jsme skupinu, která měla údajně zůstat u vysílače na Plaji. Poradili jsme jim, kde by mohli spát a jak nabrat vodu, vyměnili jsme si kontakty a pokračovali dále na takové mini údolíčko, které bylo v závětří a kousek od cesty.
Jakmile jsme přišli, trochu nás zamrzely velké drny, na kterých se bude trochu nepohodlně spát. K vysílači jsme nechtěli a tady bylo jediné kloudné závětří. Postavili jsme tedy stan a za chvilku jsme slyšeli nějaké řvaní motoru. Znělo to jako traktor. Vyběhl jsem na val a viděl, jak kousek od nás jede nějaká pásová obluda. Řidič na mě už z dálky mával, ale já si ho chtěl jenom vyfotit. Nejspíše si myslel, že chci nabrat a odvézt, ale naštěstí kvůli mně nestavěl. V zemi zanechal obrovské rány od železných pásů. Ale třeba je to jejich způsob kypření půdy. Když jsem se vrátil, ukuchtili jsme nějaké těstoviny, které jsme doplnili červeným zelím. Po vydatné večeři jsme ještě pořádně dopnuli stan, aby nám neodlítnul, a mohli jsme jít vyřezávat naše lžíce. Když se setmělo, svítil nám na práci nádherný měsíc, který se občas schoval za příchozí mraky.
Protože foukalo, začínalo mrholit a byla velká zima, šli jsme brzo spát. Jen co jsme ulehli, tak drny trávy, na kterých jsme leželi, dělaly tak zvláštní zvuky, že to vypadalo, jako kdyby pršelo. Pršet začalo ale až po chvilce. Díky nárazům větru to znělo, jako kdyby nám do našeho krásně vypnutého stanu (takto dobře ještě nikdy nebyl postavený) někdo zabodával špendlíky. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme zabrali. Trsy trávy pod námi šustily a vítr s deštěm dělal také pěkný rámus, ale přes to všechno nás přemohla únava a já spal až do rána.
 
 
 
Den 5.
            Když jsem se probral, byl jsem opravdu rád, že stan přečkal vše v pořádku. No i levné věci můžou přečkat horší počasí bez úhony. Jitro bylo mírně deštivé, mlhavé a opravdu chladné. Přes hřeben se valila nízká oblačnost a já jsem byl zvědavý, jaký výhled se nám naskytne, až mraky stoupnou. Ráno kolem nás prošli nějací borůvkáři a podivín z Velikého vrchu. Podle mokrých vlasů bych typoval, že spal pod širákem, což jsem mu vůbec nezáviděl. Chvilku před naším dnešním začátkem mraky vystoupaly nad naši výšku a my se mohli nerušeně kochat krásnou krajinou, která byla mnohem méně zamlžená než včera. Udělal jsem si pár fotek s údolím a také jsem zvládl nějakou společnou fotku. Vyrazili jsme na vrchol Plaj (1334 m n. m.). Jak se ukázalo nahoře, tak tam nebyl pouze vysílač s meteorologickou stanicí, ale i pásovec, který jsem si včera vyfotil. Dokonce tam měl stavitel meteorologické stanice pomníček a kousek opodál byl kříž. Pro mě to byl zajímavý vrchol. Pozůstatky po vojácích v podobě bunkrů, nynější vysílač, možná ohrada pro ovce v noci, ale i milá obsluha, která nás zdravila s úsměvem.
            Naše kroky mířili ale k Temnamuku (1343 m n .m.), což je vrchol nad Volovcem, kam jsme ten den chtěli ještě dojít a přespat. Po cestě se nám stala taková veselá historka. Nejdříve uklouzl Vojta a chytil krtka a asi po dvou set metrech jsem upadl já. Podle Vojty to bylo takto. Šli jsme vedle sebe, povídáme si a Pavel najednou nikde. Když jsem se ohlédl, už ležel na zemi v rygolu. Opravdu jsem si výmolu nevšiml, udělal jsem krok naprázdno a s těžkým batohem jsem neudržel rovnováhu a poroučel se k zemi. Naštěstí se mně ani Vojtovi nic nestalo, a tak jsme se tomu mohli jen zasmát.
            V půli cesty na vrchol Temnamuku jsem si našel krásné místečko, odkud mě lákalo udělat panorama. Naměřil jsem si scénu s filtrem, zkusil si jednu otočku nanečisto a pak jsem začal střílet naostro. Vyšlo z toho asi osm fotek a třistašedesátistupňové panorama. Vojta mi mezitím poodešel, a než jsem se vyškrábal na vrchol, překvapilo mě, že už tam s někým sedí a vesele si povídá. Byl jsem rád, že začal mluvit i sám. Jenže to jsem netušil, s kým si povídá. Když jsem byl asi padesát metrů od nich, tak slyším, jak někdo burácí na celé Karpaty: „Paša, Pašáá.“ Ano, tušíte správně, byl to Roma od bábušky, u které jsme první den spali. Přivítali jsme se plácnutím rukou a pozdravem. Byl tu na borůvkách a brusinkách, prý mu to vynese patnáct hřiven za litr borůvek. Překvapila mě takto nízká cena. U nás by mu utrhali ruce. Představil nám svého kamaráda a ještě nám ukazoval ženu, ale ta nechtěla přijít a byla na něj naštvaná, že ona musí dělat a on si s námi vykecává (což se jí ostatně ani nedivím). Bavili jsme se o cenách u nás a u nich, kolik kde stojí mobil (chtěl, abych mu příště nějaký přivezl, když je u nás ten základní za 300 hřiven). Také nám nabízel, že nás provede po okolí, že to tu zná jak své boty a mohl by nám dělat průvodce. Mrzelo mě, že nám to nenavrhl už u nich doma. Teď jsme totiž měli naplánovaný výlet do Koločavy a nechtělo se nám to měnit. Snad když přijedeme příště, nezapomene a provede nás. Dal nám na sebe ještě telefonní číslo, abychom mu zavolali, a ještě mi připomínal, abych na něj nezapomněl s fotkami, které jsem u nich udělal. Rozloučil se s námi tak, že každému nasypal hrst borůvkovo-brusinkové směsi, abychom měli po cestě co jíst.
            Při odchodu jsme pozdravili jeho ženu, která se na nás mile usmála, a já byl rád, že se na nás nezlobí, že jsme jejího muže zdržovali od práce. Jedinému, komu to asi vadilo, byl menší vořech, který se rozhodl, že nás z vrcholu dostane co nejrychleji. Na paniččino volání nedbal a vesele si na nás vrčel a štěkal. Byl nám v patách a já, posera z psů, jsem nemohl udělat kloudnou fotku, když mi dva metry od zadku vrčel vzteklý pes. Škoda, byla to krásná klikatá cestička s křížem na konci. Naštěstí pes si po asi dvou set metrech usmyslel, že nás zahnal dost, a odešel zpět. Celkem se mi ulevilo a už chápu, proč měl Vojta strach z potulných psů. Teprve teď mi opravdu došlo, že střetnout se s nějakou smečkou divokých psů by nebyla vůbec žádná sranda.
            Cestička ke kříži byla vyšlapaná pouze od borůvkářů, a tak to byla úzká pěšinka, která křižovala hřeben tak, jak se zrovna hodilo. Byly zde trochu ošemetné úseky, na kterých jsem si musel dávat pozor na koleno, ale vše se dalo sejít bez nějakých větších obtíží. Na vrcholek s křížem, který je vidět z Volovce, jsme se dostali záhy. Překvapilo nás, že na kříž vedou stupínky jak na nějaký továrnický komín. Samozřejmě jsme neváhali a hned vyzkoušeli, že se tam dá opravdu vylézt. Na některých stupínkách byly uvázané šátky nebo jiné kusy látek, které mi připomněli třeba typické tibetské vrcholky poseté šátky. Udělali jsme zde společné fotky a než jsme dosvačili, tak se k nám začala blížit pětičlenná skupina. Byli to také Češi, tentokrát Hradečáci. Byli velmi milí, a když jsme se dostali na téma mapy, tak jsem měl menší škodolibou radost, že někdo přípravu podcenil ještě více než my. Oni měli pouze jeden vytisknutý papír a to ještě černobíle, takže tam měli možná vyznačený hřeben a vrchol Velikého vrchu. Dali jsme jim teda naši vytisknutou mapu, kterou jsme už stejně nepotřebovali díky dobré koupi klasické mapy. Za odměnu jsme se dočkali výborné domácí slivovičky. Pěkně povzbudila a my měli zase dobrý pocit, že jsme trochu pomohli někomu stejně nepřipravenému, jako jsme byli my. Dozvěděl jsem se, že kluci chtějí jít někdy v květnu příštího roku pochod 100 km / 24 h. To je moje další meta, ale nevím, zda to s maturitou půjde dohromady. Po dalším klábosení a focení navzájem jsme se museli rozloučit, protože oni neměli moc času nazbyt.
            Jakmile jsme se rozloučili, bylo mi trochu líto, že nemáme takhle dobrou partu pěti lidí, která by chodila na takovéhle výlety. Ale neměl jsem moc času přemýšlet, protože jsme už zase šli dolů. Cesta byla opravdu příkrá a já si zase půjčil Vojtovy hůlky, které mi při sestupech opravdu perfektně pomáhaly. Nedovedu si představit, jak bych šel dolů bez nich. Trvalo by mi to asi tak dvojnásobně dlouho a dole by mi upadlo koleno. Cestička se chvilku ztrácela, chvilku šla v metru a půl vysokém tunelu z křoví, chvilku byla kamenitá, pak zas travnatá. Prostě divočina jak má být. U části popadaných dubů jsme se zdrželi déle, protože jsme fotili přírodní akty, které vytvořila příroda v podobě rozvětvení dubu.
            Dole už to byla brnkačka, cesta široká, vyježděná od náklaďáků, ale také vyšlapaná od krav, které se pásly vedle nás na skoro kolmé stráni. Vyšli jsme kousek od místa, kam jsme první večer došli. Báli jsme se, hlavně Vojta, trochu bábušky, že nás zatáhne dovnitř a bude s námi chtít dlouho povídat a tahat další hřivny. Nic takového se nestalo. Sice hned co nás zmerčila, vylezla z baráku, ale pouze se s námi pozdravila, my jí řekli, že jsme potkali Roma, a hned jsme zase šli. Bylo to celkem milé se vrátit na místo, ze kterého jsme v noci nic neměli.
            Dnes mi cesta do centra Volovce přišla mnohem delší než předtím, když jsme to šli zrána čerství. Hlavně ta cesta z kopce dolů se na mě podepsala. Ve Volovci jsme se chtěli ubytovat v hotelu. Měli jsme vyhlídnuté dva. Jeden na hlavní silnici a druhý kousek od nádraží. Jak se ukázalo, tak tyto dva hotely jsou vlastně jeden. Pouze u nádraží je bar, restaurace a recepce, ale komplex táhnoucí se až k hlavní silnici patří k tomu. Je to hotel Viktorie. Ubytovala nás paní, která nám ještě těsně předtím vyžehlila ložní prádlo a ručníky. Za den chtějí padesát hřiven na hlavu. Cena byla příjemná, ale co mě ještě více překvapilo, byl fakt, že když se nastěhujete v šest večer, tak můžete zůstat zase až do šesti večer dalšího dne. Ne jako u nás, kdy musíte vyklidit pokoj do nějaké určité hodiny. Po nastěhování do hezkého standardního dvoupokojáčku mě zaujaly vypínače, které byly ani ne metr nad zemí. Prvně jsme se vykoupali a pak jsme šli na první jídlo z hospody. Zašli jsme si do hotelové restaurace, protože Vojta nechtěl zkoušet žádné místní speciality a chtěl se držet spíše tradičního evropského jídla.
            Sedli jsme si do prázdné restaurace a po chvilce čekání jsme začínali mít obavy, že si máme jít objednat na bar. Naštěstí po chvilce přišla servírka, která byla asi dost překvapená, že má v podniku nějaké hosty. Po objednání piva nastal jazykový boj. Moc nám nerozuměla a my jí asi také ne. Nabídla nám boršč a nějaké maso s kaší. Když jsme čekali na jídlo, začaly se servírka s barmankou fotit u plotny, při nandavání jídla nebo za barem. Bylo to zajímavé zpestření při popíjení Lvivského piva. Sice ho vaří od roku 1715, ale ještě se ho od té doby pořádně nenaučili. Je to pouze obarvená voda, bez náznaku hořké chuti. Boršč, který nám slečna zanedlouho přinesla, byl z červeného zelí s výbornou jemnou chutí. Z kaše se ale vyklubala rýže. Mně to nedělalo vůbec problém, pouze jsem byl zaražený z jazykového nedorozumění. Byl jsem rád, že mám něco dobrého, co jsem si předtím nemusel uvařit.
            Jelikož jsme si nevybírali z jídelního lístku a pochybuji, že ceny někdy byly uvedeny, tak jsme se obávali, kolik si řeknou při placení. Byli jsme moc mile překvapeni, když si za pivo, polévku a hlavní jídlo řekli pouze třicet jedna hřiven. Což je v přepočtu na naše necelých osmdesát korun.
            S poloplným žaludkem jsme se vydali do města nakoupit ještě nějaké pití a zmrzku. Vešli jsme do prvního mahazýnu přímo před nádražím a koupili nějaký echt chemický mulťák a k tomu  kokosovou zmrzlinu. Hned u krámu jsem chtěl vyhodit obal, abych ho netahal na pokoj, kde náš koš už přetekl odpadky z cest. Jenže to jsem ještě netušil, že vytáhnu pouze klacek a ta největší dobrota mi zůstane v obalu. Vojta se mi začal smát a já začal jíst postupně z obalu. Ale kdo se směje naposled... Vojta měl tentýž problém. Asi se snaží šetřit elektřinu, protože mrazák evidentně moc nemrazí. Nenechali jsme si zkazit chuť i tak výborné zmrzliny a pomalu jsme šli na pokoj.
            Jen co jsme přišli, zalehli jsme a dívali se na televizi. Řeknu vám, že sledovat ukrajinské reklamy, je celkem zážitek. Nejenom že jejich reklamní blok trvá kolem dvaceti minut, ale je na nich i plno legrace. Samozřejmě pouze pro nás neznalé jazyka aneb tomu, čemu nerozumíme, se smějeme. Pak jsme sledovali Piráty z Karibiku. Já dopisoval deníček a Vojta mezitím usnul. Nechtěl jsem ho budit, tak jsem dopsal naše zážitky, zhasnul jsem a šel jsem také spát.
 
 
 
Den 6.
            Za okny panoval čilý ruch, z nádraží se ozýval hlas výpravčího a my ač neradi vstávali z postýlky. Měli jsme odjíždět z Volovce v 10:20 autobusem do Mižhirije, odkud prý něco navazuje do Koločavy. Vstali jsme tedy kolem osmé, abychom si stihli hezky přebalit batohy, dojít nakoupit nějaké pečivo a v klidu najít náš autobus.
            Kolem nádraží byl frmol. Na přilehlém trhu snad byli lidé z celého Volovce a možná i okolí. Nevyhnuli jsme se nějaké žebračce, ale zase jsme odolali a nic jí nedali. V autobusové hale jsme si koupili lístky a nějaká paní, která měla na starosti odjezdy autobusů, nám ukázala, kde ten náš autobus stojí. Když jsme vešli do autobusu, hned jsem si vzpomněl, co psali někteří lidé na internetu. Řidiči autobusů nejsou rádi, když si lístky kupujete na nádraží a ne u nich, protože si ty peníze nemůžou nechat. Ono by jim totiž nikdo nedokázal, že vezli o člověka víc. Řekl si tedy aspoň o dvě hřivny za batohy a nevrlým pohledem nás poslal směrem do autobusu. Bylo fajn, že jsme si mohli sednout. Před odjezdem autobusu dovnitř vlítla ještě jedna žena, která říkala něco o tom, jak její děti nemají co jíst, že nechce, aby hladověli a prosila lidi, aby jí dali nějaké drobné. K mému překvapení od lidí nějaké mince dostala. My jsme dělali, že nerozumíme. O žebrání si myslím své a nehodlám to měnit. Myslím si, že když si na to ti lidé tady moc přivyknou, tak to nebude ničemu platné.
            Náš autobus s malým zpožděním odjížděl a já byl rád, že je poloprázdný. Bohužel tento fakt byl platný pouze do první zastávky, která stála kousek od nádraží. Nechápu, proč lidé nešli přímo na nádraží, ale tady jich na zastávce stále mnohem víc, než kolik už sedělo v autobuse. Zastávka mi připomněla pit stop ve formuli jedna. Co nejrychleji nasoukat lidi dovnitř, nějakým způsobem zavřít dveře a vyrazit. Placení probíhalo dosti zmateně. Lidé si po sobě posílali peníze jak psaníčka a já nechápal, jak si můžou pamatovat, komu mají vrátit drobné. Jestli vše došlo tam, kam mělo, si netroufám tvrdit, ale řidič jel dál a nikoho nevyhodil, takže asi ano. Ono by teda někoho vyhodit asi ani nešlo, protože lidé na sobě byli namáčknutí jako sardinky a k tomu ještě my s batohy na zemi. Další zastávky probíhaly ve stylu, protlač se až ke dveřím a vyhraj čerstvý vzduch. Cestou jsme se divili, kolik jsme toho v tom vedru po silnici před třemi dny ušli. Naši trasu jsme jeli necelou tři čtvrtě hodinky a mohli jsme si zavzpomínat, co všechno jsme kde viděli.
            Po hodině a půl jsme dorazili na Mižhirijské autobusové nádraží, kde jsme chtěli pořídit lístky do Koločavy. U pokladen mě někdo pozdravil: „Nazdáár!“ Byl to Martin z atletiky. Jen co jsme koupili lístky, šli jsme se kouknout za jejich partou, kde seděli. Jak je ten svět malý. V Praze jsem je nepotkal, co byly tři roky dlouhé, a pak na ně narazím na Ukrajině. Hned jsme se dozvěděli, že mají skoro všichni běhavku z nějakého pečiva. Doufal jsem, že nás to nepotká, ale to jsem netušil, co se bude dít poslední den. Bylo to moc milé setkání, poradili nám, kam zajít, co si dát k jídlu, ale také místo ke spánku na starém hřbitově. Řekli nám ještě, že nemá cenu jezdit na Siněvirské jezero, které je zde vyhlášené, protože je to pouze malá louže, kterou obešli za dvacet minut, a ještě ke všemu tam jede pouze dročka. Navzájem jsme si vyprávěli příběhy z cest, a když odjížděli, bylo mi líto, že jsem netušil, jak moc jezdí po Evropě, určitě bych se k nim rád přidal. Poté co odjeli autobusem do Užhorodu, čekalo nás menší čekání na spoj do Koločavy.
Přijel autobus a my šli automaticky k předním dveřím. Ale paní, která měla na starost odjezdy z nádraží, nás poslala dozadu, asi abychom s batohy nepřekáželi. Celkem se to hodilo, protože jsme si pohodlně sedli a nemuseli řešit nějaké tlačení se uličkou a obtěžování ostatních. Ještě před odjezdem jsem z okénka zahlédl dodávku, na které bylo napsáno: prodám. Byl to starý zrezivělý mercedes, který by v Česku šel určitě na vrakoviště. Zajímalo by mě, zda to prodal nebo ne. Ale myslím, že zde na Ukrajině bude tento autobusek sloužit ještě hodně dlouho.
            Po cestě jsme mohli pozorovat změnu krajiny. Kopce se více zhušťovaly a na první pohled byly vyšší než u Volovce. Na jednom kopečku jsme zažili zase jedno „poprvé“. Předjížděli jsme nějaký náklaďák, který se do kopce vlekl asi rychlostí chůze. Na poměrně krátké rovince, kde nebylo vidět do nedaleké zatáčky, začal řidič předjíždět a já si v tu chvíli říkal, aby nevyjelo auto. Stalo se mi to opravdu poprvé, že by zdejší autobusy mohly předjíždět a o to víc do kopce. Ale z blízké zatáčky naštěstí nic nevyjelo a my mohli v klidu pokračovat dál.
            Při příjezdu do Koločavy jsme se projeli celou dlouhou vesnicí, až jsme zastavili na točně, kde byla konečná. Je pravda, že jsme mohli vystoupit už na začátku a pak uprostřed u Četnické stanice, což je česká hospoda, ale nevěděli jsme, jak to chodí, a proto jsme jeli raději na konečnou. Dobře jsme udělali, protože tu byla mapa vesnice a velmi dobře udělané značení, na kterém byly kromě kilometráže i časy. Trochu jsme podumali, kam bychom mohli tak jít, ale nakonec nás přemohl hlad a zvědavost, tak jsme zamířili do Četnické stanice na pozdní oběd. Chtěli jsme se zeptat, kam máme zajít, kde co je a hlavně se dobře najíst. Kamarádi z atletiky nám dali tip na Medvědí tlapu, což je sice nejdražší jídlo, ale prý také nejlepší.
            K hospodě to bylo podle ukazatele nějakých devět set metrů, ale myslím, že tak daleko to snad být nemohlo. Po uvítání českými názvy a různými drobnostmi jako cedule zastávka ČSAD nebo české podtácky jsme vešli dovnitř. Jakmile jsme přišli, zkusil jsem pozdrav „ahoj“. Odpověděli hned dva obsazené stoly. Bylo to hrozně krásné slyšet plynulou češtinu. Chvilku si nás nikdo z obsluhy nevšímal a já začínal mít strach, že to nebude až tak super, jak jsme očekávali. Že tu budou na Čechy zvyklí a nebudou se s námi chtít bavit. Naštěstí když jsme se začali majitele a vrchního v jedné osobě ptát, kudy kam a kde je kdy otevřeno, tak byl velmi milý a ochotně poradil. Ještě jsme se začali bavit s druhým stolem, který byl plný turistů, kteří měli podobné plány jako my. K jídlu jsme si objednali boršč, který byl zase úplně jiný než ve Volovci, a Medvědí tlapu, kterou nám doporučili kamarádi. Medvědí tlapa byla opravdu veliká. Byl to vlastně řízek zapečený v těstíčku s oblohou a brambory. Obojí bylo výborné a dokonce pivo Oboloň se už dalo pít. Tudíž jsme byli opravdu spokojení. Ještě více nás potěšilo, když nám majitel dovolil dát batohy pod schody, abychom se po Koločavě mohli projít pouze nalehko. Doporučil nám hrob Nikolaje Šuhaje, českou a sovětskou školu a na závěr skanzen. Ještě je zde muzeum Ivana Olbrachta, ale to prý dnes nebude otevřené.
Svěřili jsme mu tedy batožinu a vydali se na obhlídku. Na hřbitově jsme potkali skupinu z hospody, která, jak jsem již říkal, měla podobné plány. Společnými silami jsme hledali hrob Šuhaje. Všichni koukali na znak pro „š“, ale oni nás převezli, když na jeho hrobu bylo první písmenko „c“. Poté, co jsme ho našli, vydali jsme se, už ale sami, do staré české a sovětské školy. Není zde stále otevřeno, ale když zavoláte na číslo uvedené na dveřích, tak do pěti minut přijde milá slečna, našeho času těhotná, a ráda vám vše ukáže. My si ale zapomněli mobil a tak nám nezbylo nic jiného, než poprosit pána, který stál opodál o jeden hovor. Byl moc milý, sice se nechtěl nechat vyfotit, ale slečnu nám zavolal a ani kopějky za hovor nechtěl.
Jestli někdy školy navštívíte, určitě si nechte udělat výklad. Průvodkyně sice neumí plynule česky, ale výkladu budete rozumět. Nejdříve nás provedla po malé české školičce, kde se k nám ještě připojila nějaká rodinka, která si do školy vtrhla, ani se nezeptali, zda můžou dovnitř. Začali si tam šahat na vše, co chtěli. A hlavně při odchodu ani nezaplatili. Přišlo mi to jako hrozný přístup, ale to jsme ještě netušili, že je potkáme ve skanzenu, kde nadělají mnohem větší paseku. Ale abych se vrátil zpět. Česká škola měla veškeré dobové vybavení a bylo hezké se podívat do třídnice, kde byly známky, docházka, ale i nějaké poznámky. Mají zde dokonce mamutí zub nebo staré album plné fotografií. Pak nás paní zavedla do přilehlé sovětské školy, která byla tvořená třemi místnostmi. Jedna obecná, biologie a hudební třída. V každé místnosti visel Lenin, v jedné dokonce jako mladý hoch. Bylo opravdu jasné, která škola byla která. Nechtěl bych tu srovnávat obě školy, to mi moc nepřísluší, ale musím uznat, že bych radši vyrůstal v České mini škole. Tady na mě padala taková mírná úzkost, možná kvůli obrovskému portrétu Lenina, možná kvůli větší místnosti. Každopádně to tu neměli jednoduché jak učitelé, tak žáci. Ještě jedna drobná historka ze sovětské školy. Otevřeli jsme zase třídnici a teď známky: 4, 5, 3, 4, 4, 5. Než nám docvaklo, že měli obrácené hodnocení, tak jsme se divili, že ruské děti se učili opravdu špatně. Ale podle průvodkyně to je prý normální, každý se začne divit. Bylo to moc hezké, srovnat minulost a současnost.
Když jsme odcházeli, zaplatili jsme deset hřiven za výklad a milá paní nás ještě dovedla kousek ke skanzenu, protože tím směrem bydlela. Prý nám tam zavolala, aby na nás počkali, jelikož už bylo kolem šesté večerní a oni v tuto dobu zavírají. Došli jsme na místo, prohlédli si informační tabule a pokračovali. Za chvilku přišla malá holčička, že jestli chceme prohlídku, můžeme se připojit ke skupině, která před chviličkou začala.
Provázela nás mladá slečna, které mohlo být podobně jako nám, ale bohužel jsme jí skoro nic nerozuměli. Byly to vždy jen útržky a domýšlení si, podle gestikulace a předvádění předmětů. Provedla nás asi deseti baráčky, které měli příjemně zařízené a vybavené dobovými předměty. V areálu je i část lesnické úzkokolejky, která ještě nedávno sloužila svému účelu. Nyní ji pouze zrekonstruovali a mají to zde jako velkou atrakci. Ve vagónech byly fotky z rekonstrukce, publikace, ale i nějaké drobné předměty, které byly dříve součástí lokomotiv.
Po ukázce úzkokolejky a fotek jsme se přesunuli do policejní stanice. Pod ní byla věznice, kde začal vlastně veškerý konflikt mezi milou průvodkyní a tou bláznivou paní, o které jsem už psal v české škole. Začala se hádat, že za ty peníze, co zaplatila, chce vidět vše. Čímž měla na mysli věznici, ale průvodkyně jí opakovaně říkala, že tam nic není, ani světlo ne, a že nic neuvidí. Ona se ale umanula a chtěla se jít za každou cenu podívat. Když průvodkyně nechtěla jít dolů, tak se paní naštěstí urazila a nepřijala ani peníze, které jí slečna chtěla vrátit. Průvodkyně brečela a ani nemohla vykládat dále, jak byla rozrušená. S Vojtou jsme dumali nad slovíčkem, kterému by mohla rozumět, abychom jí nějak utěšili a podpořili. Výkladu se ujal nějaký pán, který s námi byl už od začátku a vypadal, že to tu má také trochu na starosti. Na konci prohlídky jsme zase zaplatili každý deset hřiven, poděkovali a snažili se jí nějak říct, že to bylo hezké. Myslím, že slečna porozuměla a pousmála se na nás.
Při odchodu jsem si připadal celkem utahaný, neušli jsme skoro nic, ale přesto to popocházení po muzeu a skanzenu mě dost „ucapkalo“. Šli jsme zpátky do hospody, vyzvednout batohy, nakoupit nějakou dobrotu a zase se utábořit za řekou. U točny v malém hospodomahazýnu jsme narazili na grupu, kterou jsme potkali pod Velikým vrchem. Dali jsme jim informace o přehradě, kam jsme měli namířeno zítra. Mezitím k nám přijel žigul, ze kterého se linuly tóny ukrajinského repu, a lákali Petra (jednoho kluka z té skupiny) dovnitř. Myslel si, že mu chtějí nabídnout nějaké drogy, ale nakonec mu nabízeli pouze kondomy. Hezky jsme se tomu zasmáli a pokračovali v povídání. Skupina chtěla přespat u přehrady a moc se jim nechtělo do Četnické stanice, protože už neměli dost peněz. Tudíž jsme se rozloučili a vydali se směrem k hospodě. Vzali jsme batohy, poklábosili chvilku ještě s turisty, kteří byli stále v hospodě už v kompletním osazení. Dva šli na Topasu, tak jsme se dozvěděli, že je to tam prý pěkné a určitě to stojí zato dostat se nahoru.
My se ale vydali přes řeku, kde bylo nádherné místo na stanování. Ještě před hospodou jsme narazili na grupu. Prý to je podle místních k přehradě kolem deseti kilometrů a to už by teď asi neušli nebo rozhodně ne za světla. Rozhodli se, že půjdou s námi za řeku. Brod byl jednoduchý, ale muselo se jít v botách, protože nikdy nevíte, co se vám ocitne v ukrajinské řece pod nohama. Po přebrodění na nás čekala nádherně spasená rovná plocha, kde bylo dokonce už udělané i ohniště. Bylo to příjemné na takovémto krásném místě a ještě poprvé ve společnosti.
            Večer byl fajn. S Vojtou jsme vyzvídali, kdo je na jaké vysoké škole a jak se mu tam líbí. Pak se otevřely dvě lahve vodky, udělala se vodnice a byla pohoda. Sice já nemusím ani jedno, ale stejně to bylo takové příjemné na atmosféru. Kolem dvanácté jsme šli spát, protože na zítra jsme měli naplánovaný poměrně dlouhý pochod na Topas a přehradu.
 
 
 
Den 7.
            Museli jsme tedy vstát na osmou hodinu, aby nám to časově vycházelo. Byli jsme vzhůru o něco dříve než ostatní. V klidu jsme se nasnídali, sbalili saky paky, rozloučili se s prvními „ranními ptáčaty“ a mohli se pustit do studené vody. Ještě jsme si skočili do hospody nabrat petky a vyšlápli jsme směrem na Topas.
            Ve vesnici jsme ještě chtěli koupit nějaké dobroty a vyhodit náš pytlík s odpadky. V prvním mahazýnu nám paní vzala krabici před očima, asi aby to smetí nemusela házet za dům. Ani fakt, že jsme u ní chtěli nakoupit, jí nepřesvědčil, a tak jsme šli dál. Stavili jsme se tedy v jiném krámku, kde jsem koupil moje oblíbené ruměnky, Vojta si dal zmrzku a vyhodili jsme naše proklaté odpadky. Po cestě nás zastavila holčička a řekla: „Daj bonbon.“ Byl jsem překvapen, že ani nepoprosila, ale nabídl jsem jí jednu ruměnku, kterou ráda přijala. Trochu jsem se obával, aby se k nám neseběhla celá vesnice dětí a nežebrali o další sladkosti. Vesnice byla dlouhá, ale po necelých třech kilometrech nás čekala zajímavá odbočka, která vedla vrátky směrem do nějaké usedlosti. Nejdříve se nám nezdálo, že máme projít vrátky, ale nahoře na zábradlí zahlídl Vojta další značku a tak jsme šli. Přešlo se pár chatiček, kde jsme pozdravili místní domorodce a napojili jsme se na vyježděnou cestu. Asi tak kilometr nad vesnicí jsme slyšeli burácení motoru a bylo nám jasné, že na kopec jede jeden z náklaďáků, které jezdí všude a hlavně kamkoliv. Nemýlili jsme se. Jel si nahoru, jakoby se nechumelilo. Z korby ho navigoval spolujezdec, protože zapadnout do dříve vyjetých kolejí by bylo fatální. To co my jsme šli s velkou námahou, to on si jel, jako by se nechumelilo. Oba nám zamávali a jeli dál.
            Při výstupu jsme se umyli v ledovém horském potůčku a před prvním vrcholem s vysílačem jsme se ještě nasvačili. Když jsme došli k vysílači, zdravili nás místní dělníci, kteří pracovali na nějaké opravě. Jeden byl Turek, druhý Makedonec a zbytek byli Ukrajinci. Ptali se nás, proč jsme nekřikli, že by nás svezli nahoru svým náklaďákem, o kterém jsem se zmiňoval dříve. Já si ale v té chvíli nebyl jistý, zda Vojta chce jet, a Vojta si nebyl zase jistý, zda chci jet já, a tak jsme oba mlčeli. Asi bychom se nebránili nechat se vyvézt, ale myslím, že ani jednomu z nás to zase tolik nevadilo. Udělal jsem nějakou fotku a mohli jsme vyrazit na závěrečné těžké převýšení. Byl to pro mě asi nejtěžší výstup, který jsme podnikli. Bylo to dlouho do strmého kopce, kde jsem se chvilkami musel kousnout, abych stále šel. Vojta na mě musel občas čekat, ale díky svému stylu vybíhání kopce s batohem na zádech to nebylo dlouho.
            Na hoře Topas stojí obrovská, asi padesát metrů vysoká, železná konstrukce, která dříve sloužila nejspíše vojákům jako pozorovací stanice. Kolem byl kdysi dvoumetrový plot, po kterém nyní zůstaly pouze betonové sloupky. Po menším oddechu jsme se rozhodli jít nahoru. Pro mě to byl hrozný pocit. Hlavně když si člověk uvědomí, že od odchodu vojáků to tu stojí bez údržby tolik let. Vojta byl o něco optimističtější aneb jeho oblíbené motto: „Hlavně se nebát!“ Nakonec jsme si ve třetím patře řekli, že dál už radši nepůjdeme. Foukal silný vítr a celá konstrukce se slušně hýbala. Náš cíl, kterým byla první plošina, odkud by byl nádherný, ničím nerušený výhled, byl nepokořen. Udělali jsme si společnou fotku a honem jsme pádili dolů. Opravdu jsem byl rád, že stojíme nohama na pevné zemi. Ona totiž i závěrečná část po první plošině byla nakřivo jako šikmá věž v Pise.
            Vydali jsme se po hřebeni směrem k přehradě. Po nějakých dvou kilometrech nás čekal veliký sešup dolů. Nedalo se moc dobře po čem brzdit, a tak jsme si museli dávat veliký pozor, kam oba šlapeme. Cesta se po chvilce ztratila nebo spíše zarostla křovím. Vojta mi zase půjčil turistické hůlky a já si v tomto momentě řekl, že si je budu muset asi také pořídit. Je to neskutečně dobrá věc na takovéto sestupy. Když jsme konečně po velikém úsilí byli dole, čekalo nás rozhodnutí, zda půjdeme doprava nebo rovně do kopce.
Podle mapy to nebylo zcela jasné, ale rozhodli jsme se jít cestou rovně, tedy do kopce. Byla to rozježděná cesta, která se chvilkami stávala drništěm. Netuším, kdo to mohl způsobit, ale nevěřím, že to takto mohla rozjezdit auta. To byly opravdu drny, které byly nahromaděny vždy na nějakém místě, a i když to byla celkem rovinatá cesta, museli jsme hlídat, abychom nešlápli špatně a nezvrtla se nám noha. Jednou jsme se museli brodit bahnem, které se skrývalo pod lopuchy.
Během pochodu jsme se modlili, abychom byli na té správné cestě, protože jsme nevěděli, zda jsme všude odbočili dobře, a prakticky jsme šli spíše podle instinktů. Jediné jisté bylo, že tu občas někdo jezdí a chodí, protože ty stopy v bahně byly nepřehlédnutelné. Za celý den jsme potkali pouze lidi u vysílače, jinak nikoho. Vojtu to celkem překvapilo, protože půlku cesty jsme šli po značené turistické trase, ale k přehradě to bylo už zase pouze po rozježděných cestách, takže já se ani nedivím, že jsme nepotkali ani živáčka. Když už jsme si říkali, zda jdeme dobře nebo ne, slyšeli jsme někde dřevorubce a za malou chvilku i auta. Bylo nám jasné, že se blížíme k vytoužené přehradě.
            Těsně před cílem jsme museli absolvovat závěrečný úsek vytvořený původně náklaďáky a posléze vodou, která dotvořila koryta vysoká, skoro jako jsme byli my sami. Nákladní auta jezdí jakoby serpentinou. Jsem zvědavý, zda až vyjezdí i tu serpentinu, tak jestli začnou jezdit zase jinde, nebo to vyřeší jinak. My jsme už byli ale dole, kde nás čekalo velké zklamání. Přehrada byla vypuštěná. Všude byla pouze spousta petflašek a jiného bordelu, který sem přinesla kdysi dávno voda. Zem byla popraskaná a někde rostla i tráva, takže přehrada byla vypuštěná nejspíše dlouho. Dost nás to zaskočilo. Ale když jsem viděl ten svinčík, který sem voda kdysi přinesla, tak mi to ani nebylo líto. Představa, že bychom se v tomhle koupali, byla příšerná. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme na silnici a odtud zpět do Koločavy. Nemělo cenu tu zůstávat.
Po překonání „měsíční krajiny“ vyschlé přehrady vedla na konci řeka a my se rozhodli, že vyzkoušíme gore-tex v našich pohorách. Řeka byla na prvním úseku mělká. Já se rozhodl jít vodou, ale stačil jeden špatný krok a sypké kamínky se pod mojí nohou hnuly a já měl botky ve vodě. Byl jsem na sebe naštvaný, protože stačilo jít trochu opatrněji. Vojta se rozhodl, že přeskočí nejužší úsek. Rozběh měl asi dvacet metrů, ale šlápl moc na hranu, která se pod ním utrhla, a on zahučel do vody. Naštěstí to vybral a nespadl i s batohem do řeky. Naše přebrodění nemělo valný úspěch a oba jsme měli mokro v botách. Závěrečný úsek nešel projít suchou nohou, ale nám už to bylo stejně jedno. Stačilo to projít a vyškrábat se hustým porostem k silnici, která byla asi o dvacet metrů výše.
Přivítal nás někdo, koho bych zde opravdu nečekal. Zase jsme se setkali s grupou, se kterou jsme spali dnešní noc. Vysmáli se nám, když viděli, jak lijeme z pohorek vodu, kterou goráč zadržel uvnitř. S Vojtou nás překvapilo, že za celý den došli pouze sem, ale jestliže vyšli kolem desáté, stavili si někde v Koločavě, tak je to dost možné. Bylo to takových šest kilometrů od Volovce.
S Vojtou jsme toho měli už plné zuby, hlavně nás bolely nohy z těch hrozných sestupů. I grupa byla mírně znavená, sice alkoholem, ale znavená, a tak jsme se rozhodli stopovat. Na této mezivesnické cestě plné lavorů moc aut nejezdilo a o to méně velkých, které by pobraly devět lidí. Šli jsme tedy zpět směrem ke Koločavě po vlastních. Zastávka byla plánovaná v hospodě, kde se už prý cestou stavovali. Mají prý zde v mrazicím boxu společně s ruskými zmrzlinami másla. Což, jak si dokážete představit, vypadá na první pohled stejně, a pro ne úplně znalé ukrajinštiny to může mít za následek, že si místo vytoužené zmrzliny koupí máslo. Naštěstí byla paní prodavačka ochotná a máslo si prý vzala zpět. Já si dal dvě zmrzky, jednu ruskou s hrozinkami a druhou mléčnou. Ostatní si dali pivo, které jsem nechtěl v teple a s prázdným žaludkem riskovat.
Seděli jsme před hospodou, když tu vidíme, jak asi padesát metrů od nás zastavuje dodávka, ze které vystupují lidé. Bylo nám jasné, že to bude autobus, a tak všichni rychle dopili a dojedli to, co měli před sebou, a vydali se naskládat do autobusu. Řidič byl ochotný a všechny nás nechal nastoupit i s batohy, i když jsme tím zaplnili celý mikrobus. Na naší již dobře známé točně jsme byli hned. Při malém čekání, než se všichni připraví, jsem zahlédl známou skupinu z Volovce, kterou jsme potkali u kříže. Bylo to moc milé setkání. Hledali hrob Šuhaje, tak jsme jim poradili, kde je, a ještě jsme jim dali zbytek map, o kterých jsme mysleli, že je nebudeme potřebovat. Nabídli jsme jim také, že můžou jít spát s námi za řeku, ale oni chtěli jít na Negrovec, což je hora vysoká 1719 m n. m. a vzdálená od Koločavy asi čtyři hodiny, a někde tam přespat.
Sedmičlenná grupa chtěla jít spát na starý hřbitov, ale nakonec se rozhodli stejně jako my, že se vyspí na tom krásném místě za řekou. Šli jsme teda již do nám dobře známé Četnické stanice, kde jsme si popovídali s majitelem, koupili džus, čokoládu a nabrali vodu. Nalil nám dokonce i vodku, ale já ji nepiju a Vojta neměl chuť, tak jsme mu jí ostudně nechali na baru. Čekalo nás už pouze přebrodění a postavení stanu.
K večeři jsme si dali nějaké instantní těstoviny doplněné o salám. Velmi dobře jsme se najedli. Když se setmělo, udělali jsme ohýnek a večer probíhal stejně jako minulý. Nějaké pití a vodnice. Ještě se k nám přidal Palko ze Slovenska, který cestoval sám a dokonce bez stanu. Měl hezké historky z různých koutů světa a bylo příjemné poslouchat zase někoho jiného.
Ostatní si ještě povídali a ani si nepostavili stany, protože v půl sedmé ráno jim jel autobus do Mukačeva, tak se nechtěli zdržovat balením. Jenže už když jsme seděli, tak přicházela nějaká bouřka. Rozloučili jsme se s nimi a šli příjemně unaveni spát. Těsně po ulehnutí do stanu začal přívalový liják. Bylo slyšet, jak se kolem nás začalo pracovat na stavbě stanů. Já byl tak unavený a bubnování do stanu mě krásně uspalo, takže už nevím, co se pak odehrávalo.
  
 
 
Den 8.
            Vojta mě vzbudil někdy kolem třetí ráno, když mě přelézal ve stanu. Bylo mu prý hrozně špatně a musel jít několikrát zvracet a ještě k tomu měl běhavku. Říkal, že to musí být z toho salámu, který jsme si přivezli z Česka. Já mu zase oponoval, že by mi muselo být taky blbě a přitom mi nic není. Přesunul jsem se na druhou stranu stanu, aby měl Vojta volný východ, a šel jsem spát.
           Ráno, kolem osmé hodiny, jsem se probudil a také se mi chtělo nezdravě moc na záchod. Musel jsem opravdu běžet, abych to stihnul jinam než kousek od stanu. Po grupě nebylo už ani stopy a Vojta byl vzhůru. Prý nespal celou noc, jak mu bylo blbě. Shodli jsme se, že to musí být ze salámu, a já si musel zase odběhnout.
            Takhle to pokračovalo další hodinu. Řekl jsem, že to nemá cenu a půjdeme do Četnické stanice, kde si pronajmeme na den pokoj se záchodem. Měli jsme naplánovaný odjezd do Užhorodu a prohlédnutí si místního centra, ale v takovémto stavu by to nebylo možné.
            Po deváté jsme měli zabaleno, toaleťák připraven pro všechny případy nahoře a mohli jsme se jít zase brodit. Vojta se přebrodil rychleji a i do stanice dorazil o nějakou půl minutku rychleji. Když jsem došel já, tak jsem jenom viděl, jak se Vojta dohaduje s majiteli. Nechtěli nás pustit do levnějších pokojů, které mají jeden společný záchod, protože bychom to mohli rozšířit mezi ostatní. Nabídli nám za osmdesát hřiven „luxusní“ apartmá, kde je záchod na pokoji. Nějak jsem neměl sílu odporovat a hlavně jsem neměl ani na vybranou. Zaplatil jsem ubytování, které bylo na místní poměry neskutečně drahé. Syn majitelů nás odvedl nahoru. Ještě se nás paní ptala, jestli nechceme něco udělat a zda máme nějaké prášky. Řekl jsem jí, že si možná přijdeme pro černý čaj a že nějaký endiaron máme, takže nic potřebovat nebudeme. Ale ona na to, že prý nám donese nějaké zaručeně spolehlivé prášky. Trochu jsem se bál, aby se nějak netloukly spolu, ale neměl jsem sílu na vymlouvání.
            Ihned po příchodu na pokoj jsem se ani nestačil rozkoukat v malé místnosti s jedním světlem a musel jsem fofrem na záchod, protože na mě přišlo zvracení. Měl jsem to celé posunuté oproti Vojtovi o takových pět hodin. To, co on si prožil v noci, jsem si já prožíval na pokoji. Bylo to hrozné. Cola, kterou jsme si koupili na žaludek, šla hned ven. Začala mi být zima a byl jsem hrozně malátný. Po chvíli jsme zjistili, že nefunguje v pokoji světlo a hlavně splachování na záchodě. Což pro nás v tu chvíli byla velmi důležitá věc. Splachovali jsme tedy vodou natočenou do ešusu a světlo jsem ani nepotřebovali.
            Po poledni jsem se odhodlal, že skočím dolů pro toaleťák, zařídit splachování a pro nějaký ten černý čaj. Bylo mi v tu chvíli trochu lépe. Jak jsem došel dolů, tak mi majitel prakticky hned dal čaj a toaleťák a zařídil splachování, prý jenom zapomněl zapnout vodu. Na světlo jsem si nevzpomněl, ale stejně jsme jenom leželi a nic nedělali, takže nebylo potřeba. Ještě před odchodem nahoru mi majitelka řekla, že nám donese nějaké léky, snažil jsem se oponovat, protože jsem nevěděl, co chce přinést, ale byla v tuto chvíli silnější než já. Vydal jsem se tedy zpět, když jsem přišel nahoru, nezmohl jsem se na víc než na zalehnutí do postele. Udělalo se mi z té cesty trochu hůř.
Po chvilce nám paní přinesla něco, co je prý naše imodium, které nám doporučila Vojtova maminka, a ještě nějaký prášek, který se rozmíchá ve vodě, a mělo by nás to hydratovat a dodat nějaké ionty do těla. Byli jsme opravdu překvapení, že kvůli nám jela do lékárny a takhle se o nás postarala. Vojtovi už bylo celkem dobře a já jenom doufal, že moje zpožděné reakce na salám ustoupí také. Upíjel jsem po malých doušcích ten rozmíchaný prášek, který chutnal jako slaná voda z moře. Šli jsme zase spát.
Probrali jsme se až někdy kolem šesté večer, kdy jsme se rozhodli zajít dolů a dát si suchou rýži, kterou nám nabízeli. Byl to dobrý nápad. Já jsem sice neměl vůbec hlad, ale asi mi to udělalo dobře. Po večeři mi začalo být lépe a už jsem nemusel chodit tolikrát na záchod. Ještě před spaním nám paní přinesla další rozpuštěný prášek, tentokrát ohřátý. Moc jsme jí nerozuměli, proč ho ohřála, ale pít se to nedalo. Moc jsme jí děkovali, že se o nás tak dobře stará, ale hned co odešla, strčili jsme vodu do umyvadla, aby se ochladila, protože teplá slaná voda byla opravdu k nepolknutí.
            Před spánkem už jsme ani jeden neměli velké problémy. Pouze jsme se modlili, aby nám už nic nebylo ráno a zítřejší cesta domů proběhla v klidu. Ještě jsem vzpomínal na jednoho člena party, který si s námi dal salám. Přál jsem mu, aby neměl stejné problémy jako my, protože nevím, jak by mohl cestu přečkat.
 
 
 
Den 9.
            Ráno jsme vstávali v osm hodin, protože jsme byli s majitelem domluveni, že nás odveze do Chustu, odkud jede prý každou chvíli mikrobus do Užhorodu. V devět jsme byli dole připraveni, ale co jsem pochopil z jejich diskuze, tak on nás odvézt nemá, protože má přijet nějaká velká skupina, o kterou se musí postarat. Volal ještě synovi, který ale den předtím pil na diskotéce. Překvapilo mě, že tu řeší alkohol za volantem, ale byl jsem rád. Nakonec nás odvezl majitel s majitelkou, kteří tam prý rovnou nakoupí. Asi po patnácti minutách jsme šli ven, kde majitel naléval do své Lady Samary chladicí kapalinu, abychom se vůbec někam dostali.
            Cesta byla příšerná. Jestli si někdo stěžuje na české silnice, tak ještě neviděl ty ukrajinské. Jeden výmol vedle druhého, půlku cesty nezpevněný povrch, no prostě hrůza. Jezdí se tu od kraje ke kraji, prostě jak to zrovna s dírami vyjde. Tam, kde se nedá vyhnout, musí se zpomalit na rychlost chůze, aby se dalo vůbec projet. Cestou jsme viděli přehradu, kde jsme se chtěli původně koupat. Na jejím konci u hráze stáli vojáci se samopaly. Prý si hráz nesmí nikdo fotit a už vůbec k ní nikdo nesmí. Je to moc důležitý strategický objekt. Hodně mě to zaskočilo, že to tady ještě takto řeší, ale jiný kraj, jiný mrav. Ve vesničkách po cestě stály krásné kostely, ale jeden se vymykal průměru. Nevím, v jaké vesnici byl, ale byl to nádherně zdobený, až by se dalo říct kýčový kostel. Stahují se sem prý lidé i z okolních obcí, protože u nich tak krásný nemají. Vystavěli si ho občané ze svého, protože stát odmítá do víry investovat. U nás není tak běžné, aby lidé dávali ze svého na stavbu kostela.
            Za necelé dvě hodiny jsme byli v Chustu. Rozloučili jsme se s majitelkou, která nás ještě poprosila o nějaké informace o lázních, do kterých prý bude muset, protože spadla do nějaké díry a zlomila si na několikrát nohu. Majitel nám zařídil ještě místo v mikrobusu a řekl si o dvě stě hřiven za cestu. Dost mě to překvapilo. Chtěli jsme jim dát něco navíc za to, jak se o nás krásně postarali, ale v tuto chvíli jsem byl tak zaskočen, že jsem mu dal tu sumu, potřásl si rukou a nastoupil do autobusu. Hned co jsme se uvelebili, vzali si od nás pětatřicet hřiven a jeli jsme. Cestou se mi zase rozležela v hlavě ta částka za cestu z Koločavy do Chustu. Je pravda, že to pro ně byla zbytečná cesta, ale zase na druhou stranu jsem si myslel, že nejdou až tak po penězích. Pravda asi je, že nějak si vydělat musí a my byli zrovna dobrý cíl. Jenom na nás dvou měli čtyři stovky hřiven za jeden den. To je podle mého na místní poměry slušné. Ale dost těchto myšlenek. Byl jsem rád, že sedím v autobuse do Užhorodu a nechce se mi na záchod.
            Cesta ubíhala rychle a já byl překvapen z řidičova chování za volantem. Ve městě se proplétal mezi auty, jako kdyby jel na motorce, na rychlostní silnici jezdil do protisměru, protože byl jeho pruh rozbitý. No prostě ukrajinští řidiči.
            Díky tomu, že jsme seděli vzadu, tak to s námi pěkně houpalo. Chvilkami jsem se bál, aby se mi neudělalo blbě z jízdy. Když jsme se blížili k Užhorodu, tak nás na to upozorňovali informační cedule. Na jedné bylo devět kilometrů a na další, o pět set metrů dále, bylo třináct. Nebyl jsem si jistý, zda to není třeba do centra, ale na obou byl pouze nápis Užhorod. Takže pro příště se radši moc na informační tabule nebudu spoléhat.
            V Užhorodu jsme vystoupili kousek od autobusového nádraží. Autobus jel dále, ale hlavně jak jsme se dozvěděli, nejsou to oficiální autobusové společnosti, ale pouze soukromníci, kteří jezdí na černo, takže na nádraží by stejně nesměli. V tu chvíli mi došlo, proč řidič před Užhorodem schoval ceduli z okna, která ukazovala, odkud a kam jede.
Šli jsme si hned ověřit, zda to jede tak, jak mi to vyplivl internet. Bohužel to tak nebylo. Internet napsal v půl třetí, ale nepočítal s Kyjevským časem, který znamená o hodinu víc. Mohlo mi to dojít, ale doma mě to vůbec netrklo. Takže jsme vyráželi až v půl čtvrté. Měli jsme dvě a půl hodiny času. Koupili jsme nějaké vodky jako dárky domů a šli si sednout do vlakového nádraží, které je mnohem pohodlnější a dalo se v něm lépe dýchat. Hráli jsme karty, já dopsal nějaké poznámky k cestě. V půl třetí jsme se raději šli kouknout na nádraží, zda nejede autobus dříve podle internetu. Naštěstí nejel. Sedli jsme si pro změnu do autobusové haly. Zde si hrály děti a Vojtovi po chvilce začali lézt na nervy. Neustále kolem nás poletovaly a lezly i po našich lavičkách. Naštěstí po chvilce jim přijel táta a koupil jim zmrzlinu, čímž je umlčel.
            Když už byl autobus přistavený, dali jsme si batohy dovnitř a že si koupíme lístky u řidiče, stejně jako při cestě sem. Řidič nás ale zpražil, když nám řekl, že si u něj nemůžeme koupit lístky a musíme u pokladny. Musel jsem tedy běžet k pokladně a koupit si lístky u pokladní. Kvůli tomu, že jsme měli už málo hřiven, tak mi nevybyly na koupení lístků. Nabízel jsem pokladní eura, ale že je prý nepřijímá. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vedle mě stál nějaký pán s batohem, tak jsem to zkusil a zeptal jsem se ho, zda by mi nevyměnil eura za hřivny. Naštěstí mluvil anglicky a shodou okolností jel také do Košic. Půjčil mi padesát hřiven, abych mohl zaplatit jízdenky. Paní pokladní to trvalo hrozně dlouho, protože musela vypsat speciální mezistátní jízdenku. Když mi vše dala, vrátil jsem pánovi ještě zbytek hřiven, co mi zbylo, aby si mohl koupit něco k snědku, a vyrazil jsem s ním do autobusu.
S Vojtou jsme neměli problémy, ale pán, který mi půjčil, chtěl do autobusu s batohem, a to řidič nepovolil. Tak se na sebe trochu nahněvali. Ještě si odběhl koupit nějaké to jídlo, které nestihl předtím. A měli jsme kvůli němu zpoždění asi tři minuty. Pak si sedl hned za řidiče, ale on ho zase vykázal, že tam prý nikdo nesmí sedět, že by se na hranicích zlobili. Byli na sebe už opravdu rozezlený a uráželi se navzájem. Dokonce i někteří cestující ho pomlouvali ve slovenštině, které nerozuměl. Bylo mi to líto, ale udělat jsem nemohl nic. Akorát bych tu situaci ještě zhoršil. Dal jsem mu ještě zbytek z půjčky v drobných eurech, které jsme dali s Vojtou dohromady.
            Po příjezdu na ukrajinské hranice k nám nastoupil velice přísně vypadající pán, který se ptal každého, odkud jede a za jakým tam byl cílem. My měli ve formuláři, který jsme vyplnili už při příjezdu, Volovec, a tak jsme to nechtěli komplikovat. Zalhali jsme, že jedem z Volovce a ne z Koločavy. I když to je otázka, zda se nemá říct Užhorod, odkud jede tento autobus do Košic. Ale vše proběhlo v pořádku a mohli jsme popojet dalších dvacet metrů. Po zkontrolování pasů nás pustili na slovenskou část hranice.
Tady začala teprve kontrola. Nejdříve přišla poměrně hezká mladá úřednice a ptala se, kam jedem a co tam děláme. Rozesmáli jsme jí, když ukrajinští studenti řekli, že bydlí na koleji, a Vojta jí řekl to samé, a já mu to vyvrátil, aby nekecal, že my bydlíme přeci doma. Možná vám to tu vtipné nepřijde, ale v té napjaté atmosféře v autobuse to bylo opravdové obveselení. Celkově byla u Slováků uvolněná atmosféra. Kontrolovali sice mnohem více, ale v takovém přívětivém duchu. Nechali nás vyndat bagáž a že s ní půjdeme na kontrolu. To nás velmi vyděsilo. V batozích jsme měli dvě bomby na vaření, sekyru a čtyři nože. Já se také bál, aby nás nechtěli prohánět rentgenem, který by mi mohl zničit filmy. Naštěstí se nic z toho nekonalo a pouze se nás ptali, zda vezeme alkohol nebo cigarety. Limit na osobu jsou dvě krabičky cigaret a litr tvrdého alkoholu. Já jsem přiznal svůj půl litr Nemiroffa a Vojta říkal, že má také jednu, ale menší. Na další věci se nás neptali a my mohli v klidu jít zase k autobusu. Když jsme ještě nebyli všichni, sedli jsme si na obrubník a čekali. Za chvíli přišel řidič, ať si stoupneme, že se to prý nelíbí ouředníkům. Vstali jsme a líně jsme šli do autobusu.
            Za námi seděla paní, která se nahlas bavila s pánem ob sedačku. Říkala něco ve smyslu, že tahle kontrola proběhla velice rychle. Když jsem se zeptal, jak to tu normálně probíhá, řekla mi, že jednou přijela do Košic až v deset večer, přitom pravidelný příjezd je v 18:10, a nikoho nezajímalo, že nestihnete spoj. Během chvilky jsme se mohli vydat už po slovenských silnicích. Ještě těsně po odjezdu jsem napsal domů, že asi budeme stíhat dřívější vlak. Obratem jsem dostal smsku od mamky, že mě doma čeká vepřo knedlo zelo. Byl jsem hrozně zklamaný, protože jsem netušil, zda si to budu moct dát s těmi problémy, co jsme měli. Ale mamka nic netušila, protože jsem jí nechtěl zbytečně strašit, a tak se těšila, až si pochutnám na jejím výborném jídle.
            V Košicích jsme byli v půl šesté, což bylo o čtyřicet minut dříve než předpokládaný příjezd a my jsme mohli stíhat první vlak, který jede do Prahy v 18:05. Jízdenky jsme už měli, ale u pokladny mi slečna řekla, že lehátka už si můžeme koupit pouze u průvodčího, že ona nám může prodat až na vlak v devět. Koupili jsme si na cestu piškoty, tři litry coly a mohli se vydat na nástupiště, odkud nám jel vlak.
            Průvodčí byl velmi ochotný a prodal nám lůžka do samostatného kupé, takže jsme nemuseli našimi střevními pochody obtěžovat ostatní cestující, kterých bylo ostatně pomálu. Bylo to perfektně načasované, kromě čekání v Užhorodu jsme nikde dlouho nestepovali. Oba jsme se cítili dobře a hlavně jsme věděli, že záchod je na rozdíl od autobusu kousek od nás. Kolem desáté hodiny jsme přejeli hranice a Vojta obvolal všechny důležité osoby jako přítelkyni, mamku a babičku. Já poslal domů pouze smsku, že přijedeme dřívějším vlakem a doma budu po páté ranní. Když jsme vyřídili telefony a já dopsal naše zážitky do deníčku, šli jsme si lehnout.
 
 
 
Den 10.
            Do Prahy jsme přijeli načas, a tak jsme měli ještě hodinu před prvním metrem. Hlavní nádraží bylo takové lehátkové místo, kde každý pospával a čekal na svůj vlak. Šli jsme se kouknout do Jungmannovy ulice, jak je na tom magistrát s otvírací dobou. Vojta si totiž vyzvednutím a zařízení řidičáku strašně zkomplikoval neustálými odjezdy pryč. Mohl mít už řidičák na začátku srpna, ale teprve dnes byl pro něj první den, kdy měl čas na jeho vyzvednutí. Kdybychom přijeli tím druhým vlakem, tak si ho může vzít hned, ale tahle jsme se pouze přesvědčili o otevírací době a šli si sednout do vestibulu metra, kde jsme čekali na první metro. Když už se blížil čas, šel jsem na „áčko“ a Vojta na „béčko“. Rozloučili jsme se na den, protože pak se uvidíme zase ve škole. Domů jsem dorazil kolem páté a tím jsem zakončil náš úžasný výlet, který, jak doufám, někdy zopakujeme.
 
 
Dodatek:
V poslední den prázdnin tedy, 31. 8., jsem se dozvěděl z internetu, že ze sedmičlenné grupy měli po cestě všichni stejné problémy jako my. Báli jsme se pouze o jednoho z nich, protože si s námi dal salám. Tudíž jsem musel vzít český salám na milost a smířit se s faktem, že jsme podcenili vodu z Četnické stanice.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

podobné zážitky

(Jarda liberecký, 3. 10. 2010 23:45)

Moc rád jsem si to celé přečetl, připomnělo mi to moje zážitky. Komentářů bych k tomu měl hromadu, tak jen stručně:
Samnořejmě jsem si nepamatoval všechny ty české grupy, které jste pořád dokola potkávali, ale to je přesně to, co na Ukrajině rád nemám, a proto se vyhýbám létu. Ostatně větu "bylo hrozně příjemné slyšen plynulou češtinu" taky vnímám přesně obráceně.
Ve Viktorii ve Volovci jsem spal několikrát, těší mě, že zatím ještě nezvedli cenu :) Doufám, že jste vyzkoušeli i velkou samoobsluhu pod ním. A vůbec, překvapuje mě, že nikde nečtu o zkoušení místního jídla, to je velká škoda! Ale dobře, aspoň ten boršč.
Přecpané upocené autobusy jedoucí patnáct kilometrů v hodině, to je přesně ono. Ty jsem si užil při poslední cestě, dříve jsem spíše jezdil vlakem. Já prostě tvrdím, že Ukrajina je země smradů, ale rád tam jezdím zase a znovu.
Taky mě překvapuje, jak jsou dnes lidi zvyklí říct si peníze i za to, že si člověk u nich rozbije stan ... nepřísluší mi to hodnotit, ale jde mi to proti mysli. Rád bych jim ty peníze dal, kdyby si o ně neřekli.
Poslední věc - jste brutální pochodovači a turisti, ještě navíc s tak velkým báglem. Asi je to tím, že jsem už starší pohodlný pán. Raději si zaplatím nějaký penzionek, kde můžu nechat batoh a jdu se projít jen tak nalehko, s foťákem.
No, upřímnou závist, musím brzo zase zvednout kotvu. Ukrajině zdar!